Maxwell

Do tohoto fóra patří veškeré žádosti o přijetí nového herního charakteru.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Maxwell

Maxwell

Příspěvek od Maxwell » 21. 10. 2019 15:56

Jméno: Mé jméno jest Maxwell. Nedala mi ho sice má matka, protože ta neměla pro zvučnost a noblesu jmen ani trochu citu, ale je to jméno, které mi přirostlo k srdci. Vybral jsem si ho sám a na to staré si, pravda, snad ani nepamatuji. Není to však jediné jméno, pod kterým mne můžete znát! Jednou jsem Rowanem Stříbrným listem, bardem vytříbeného vkusu i chuti, podruhé jakýmsi Jelimánem, kulhavým žebrákem slepým na jedno oko, a v neposlední řadě i lordem Dorianem, vyděděným to šlechtickým synkem s falešným mečem i titulem.

Pohlaví: Muž. A když se mi zachce, je ze mě i pěkná žena.

Rasa: člověk

Věk: Tak akorát na užívání si a ne dost na rozdávání moudrých rad. (Tedy mladý dospělý, pokud by na tom někdo trval.)

Povolání: Herec, bard, bavič, lump… inu, každý tomu říká jinak. Práce rukama mi nevoní a spoléhám se na svou hlavu a hbitý jazyk.

Jazyk: Lidský, neboť má matka ani otec jiným nemluvili. Pochytil jsem ale na cestách pár frází z různých jazyků, dost na to, abych někoho omylem urazil.


Rod: Ne, šlechticem vážně nejsem, ale rád si na jednoho hraju. Dorian Maevaris je vcelku nenápadný, rodem neznámý, a tak snad i nikým nepodezíraný. Většinu svých úspor prohraje v kostkách nebo utopí v alkoholu a do politikaření se nežene. Někdy se ale hodí mít alterego s trochu modřejší krví.

Rodina: Tohle snad ani nestojí za řeč. Samozřejmě, že jsem měl matku i otce, jinak bych na svět asi nepřišel, vždyť víte, jak to chodí. Jenže teď bych je oba i se sourozenci zapřel, kdybych se s nimi snad někdy potkal, a oni se ke mně znali. Má matka Inna pracovala v kuchyni lorda Selweye, otec Will se mu staral o koně, a jediné, co na tom všem bylo pozitivní, bylo, že jsem měl možnost okoukat manýry bohatých a urozených lidí. Už tehdy jsem věděl, že umývání nádobí po panské večeři nebo kydání hnoje pro mě nebude. Smrděl jsem pak ještě týden, i když jsem jedné komorné švihnul z komory mýdlo. Někam se mi po mém odchodu z Nardy rozuteklo ještě pět sourozenců a možná se jich i dalších pár narodilo, ale když se mě zeptáte, stejně vám povím, že žádnou rodinu nemám.

Bydliště/Původní bydliště: Z Nardy, kde jsem se narodil a vyrůstal, jsem vyrazil ještě velmi mlád, abych procestoval světa kraj. A co bych to byl za dobrodruha, kdybych nakonec nestočil své kroky k Vroengardu?


Vzhled: Konečně položka hodna popuštění mého lyricko-epického střeva na špacír! Ale protože by někdo neznalý básnických obratů a neúměrných přirovnání možná nepochopil z těch řádků ani fň, raději se budu držet při zemi. Co kdybych vám totiž sdělil, že moje oči mají barvu letního vánku, že můj vlas je zlatý klas, že mi skráně stříbro ještě neprokvétá, a že pleť mám ne nepodobnou něžnému dívčímu pohlazení? Jakou barvu má vlastně letní vánek? Spíš jako slunečnice se v něm klátící nebo jako tráva svěžestí vonící, když se jí proplétá? Nebo jako voda, na které čeří vlnky? Na básně bude času dost, až se dostanu k mluvenému slovu, teď raději sváži svou představivost do kozelce, a napíšu to pravdivě, aby to každý pochopil. Oči mám modré. Ne tak modré jakou hloubky moře a ne tak modré jako letní obloha, spíš něco mezi. Je to modrá. Docela obyčejná modrá. Mé vlasy mají světle hnědou barvu, obvykle vyšisovanou od sluníčka do mnohem světlejších odstínů, aby se v zimě mohly zase vrátit k tomu, že jejich původní barva není tak impozantní jako v létě. Tak trochu mi díky své délce padají do čela, ale delší bych už je nesnesl. Na to už jsem na sobě měl nespočet nejrůznějších paruk, abych se ujistil, že pramínky lechtající mne na zádech nejsou to pravé a hlavně nejsou ani trochu příjemné. Pleť mám jemnou, vážně téměř jako dívčí dlaň, světlou a ve tváři hladce oholenou, pokud se zrovna nevydávám za žebráka. V obličeji mám trochu výraznější rysy, ale já si při narození jeho hranatý tvar dobrovolně nevybral. Trochu širší čelist mi ale vrásky nedělá, ani ten boubelatý nos. Spodní ret mám trochu tlustší než ten vrchní, ale úsměv mi to nekazí, tak proč se rozčilovat kvůli malichernostem. Pořád jsem docela pohledný mladík, nebo si to o sobě alespoň myslím. Ač sílu jsem nepobral, nevypadám jako věchýtek, postavu mám stavěnou bytelně, jen té masy na ní moc není. Alespoň mi nepřekáží a vidím si přes pupek na špičky bot.

Povaha a záliby: Jsem volnomyšlenkář a nedělám si starosti o to, co bude zítra. Co bylo včera, to odnesl čas, a minulostí se zabývají jen ti, kteří se bojí budoucnosti nebo jsou nešťastní v přítomnosti. Každý se má tak, jak si to udělá, a já se snažím dělat vše pro to, abych si užíval okamžiku. V lidských osudech je krása, ať už smutná nebo dojemná, a ty já sbírám, abych o nich mohl vyprávět a zpívat dál. Možná abych poučil lidi, že nikdo se nemá tak, aby se nemohl mít ještě hůř nebo líp. Nemyslím si, že bych byl dost zkušený na to, abych mohl rozdávat rady nebo moudra, ale vím, co jsem viděl, a nebojím se říct svůj názor. Baví mě hrát si na hloupého a udržovat zdání, že většinu času vůbec nevím, o čem je řeč. A neméně mě baví předstírat, že jsem někým jiným. Že je to povahou podvodníka? I ne, já jsem oportunista! Příležitost čeká na každém rohu, jen se musíme naučit ji vidět. Někdo ve mně vidí šaška, někdo dokonce blázna, ale co bych neudělal pro trochu smíchu. Umím si dělat legraci sám ze sebe, když se mi chce, ale nemám rád, když se lidi posmívají jen tak. Bezdůvodně. A také jen nerad vidím, když legrace překračuje své meze, a ubližuje. Nevinné žertíky jsou pro to, aby lidem zlepšily den, ne jen pokazily tak, aby se neměl po dlouhou dobu důvod ani pousmát. Dosti o mých kladných vlastnostech, vždyť já jsem i tak trochu pokrytec. A navíc nesnáším špínu, fuj! Kdybych mohl, koupal bych se i třikrát denně. I kdybych měl pojít, neustelu si kdekoliv na zemi. Rozmazlil jsem sám sebe pohodlím, dobrým jídlem a čistotou, a to tak, že bez nich je ze mě nerudný idiot.

Historie: Když se na pole vkradlo jaro a příroda se po zimě začala probouzet, vykoukl jsem na svět i já. Nebyla to zrovna šťastná volba narodit se do takové rodiny, ale já jsem si ji nevybral, ať už by baby kartářky tvrdily cokoliv jakkoliv přesvědčivého. Své dětství jsem trávil na šlechtickém dvoře, ale ne v hezkých komnatách v suchu a teple obklopen baldachýnem a bohatstvím, alébrž na zapáchajícím dvoře, kde otec krotil oře. Takové to bylo hoře! A já se svou vrozenou nechutí k práci a špíně, jsem myl nádobí a kydal hnůj, abych byl rodičům k ruce, a nebyl ze mě budižkničemu. Bylo to utrpení a snášel jsem to dost dlouho, než jsem nechal celý ten honosný dvůr plný hnoje za zády. Matka trochu plakala, pravda, a otec hrozil, ale já nasadil toulavé boty, a vydal se objevovat svět.

Byl to hodně, hodně špatný nápad.

Tak zaprvé jsem byl bez peněz. Za druhé jsem netušil, kam jdu. Za třetí jsem hned na první zatáčkou snědl, co jsem nakradl v kuchyni, ale hrdost mi prostě nedovolila se vrátit zpátky, když jsem sotva vyšel. A tak jsem pár týdnů žvýkal, co se mi pod ruku dostalo, a že ta tráva nebyla vždycky úplně dobrá. Měl jsem však víc štěstí než rozumu, protože mi osud přihrál do cesty potulného barda. Jestli jsem si myslel, že jsem se měl do té chvíle špatně, jen o té trávě a sem tam malině, ve službě u barda Leonarda to nebylo o nic lepší. Tak předně to byl pěkný slizák a hrubián. Na pódiu byl samé cukrů cukrů, kudrlinka a laskavost, ale jen co se zaklaply dveře pokoje, už po mě letěly jeho boty, abych je vyleštil. Zábava to nebyla, ale aspoň bylo co jíst, co pít, a taky jsem se mohl vykoupat, když zbyla teplá voda v kádi, a v tu chvíli jsem vlastně o ničem víc ani nesnil. Leonard nakonec mou věrnou službu odměnil tím, že mě naučil ladit jeho loutnu, a posléze mě naučil i číst a psát noty, a pak k těm notám číst a psát slova, a za dva tři roky jsem stál na pódiu já sám, když jeho skolila nemoc prodejných slečen. Štěstí, že mě to za žádnou takovou netáhlo.

A tak jsem se stal bardem.

Jako bard jsem se měl dobře, poznal jsem vlivné lidi a lidi, kteří věděli, jak vyzrát na vlivné lidi, jak švindlovat v kostkách, jak zalichotit a jak urazit. Po putykách jsem se naučil víc než dost, ale nejvíc mi dalo putování s kočovnou hereckou společností lorda Alexia. Všechny ty kostýmy, maskování, monology a teatrálnost… to bylo něco pro mě! Alexius měl veselou společnost a já jsem se ani trochu nenudil. Pro svou pohlednou tvářičku jsem si nesčetněkrát střihl ženskou roli a v pohádkách jsem hrával rytíře bez bázně a hany. Tehdy jsem byl dokonale šťastný. Alexius sebou nevozil jen herce na volné noze a příležitostné záskoky, jezdila s ním na cestách celá jeho rodina, a tu jsem nějakou dobu považoval za svou vlastní. S Alexiovým synem Felixem jsem byl jedna ruka a na chvíli jsem si myslel, že můj život nemůže být lepší.

Rozhodně mohl být horší.

Dostat se v putyce do rvačky nebylo nic nesnadného, vlastně stačilo jen pár slov, a rázem létaly židle vzduchem. A protože jsem v tom celém měl tak trochu svou roli i já, a Felix skončil hodně pochroumaný, nakonec se se mnou Alexius rozloučil. V dobrém, víceméně. Ale už nikdy jsem je neviděl.

A tak jsem se stal a přestal být hercem.

Když jsem se sám vylízal z té polízanice v hostinci a srovnal si myšlenky v hlavě, začal jsem opět chodit světem na vlastní pěst. Tou dobou jsem ani nechtěl být součástí větší společnosti a vlastně jsem po společnosti kohokoliv netoužil. Bylo to pochmurné období, ale přešlo. A já se vydal na Vroengard, abych mohl složit píseň o těch, kterým svá křídla propůjčují majestátní draci.

A tak jsem se dostal na dračí ostrov.


Víra: V cinkot zlaťáků a ve střídání dne a noci. V dobré jídlo, pití a voňavé peřiny. A také teplou koupel. Ale jinak jsem zarytým Seveřanem a o Divokých nocích si nestěžuji.

Motivace a cíle: Každého pohání něco jiného, a zatímco jedni se honí za vlastním prospěchem, a druzí se téměř sebeobětují pro druhé, já se rád řadím mezi menšinu, která se nachází někde hezky mezi nimi. Mé cíle jsou krátkodobé a mění se z měsíce na měsíc, někdy i ze dne na den, když pochopím, že se honím za něčím, co nikdy nedostihnu. Jsem realista. Mou motivací není nic jiného, než prožít život tak, abych na jeho konci nelitoval, že jsem vlastně ani nežil.

Obavy a strachy: Noční můry se mi nevyhýbají, i když bych tomu byl neskutečně rád. Tou nejhorší je strach, že jednou opravdu dopadnu jako ten jednooký žebrák u silnice, co si slintá na límec a prosí o každý drobák, jen aby měl ten den co do huby. Bojím se výšek a bojím se smrti. Snad bude milosrdná a najde si mě, až nebudu mít čím požvýkat pečínku.

Inventář: Co se majetku týče, jsem skoro nemajetný. Sem tam mám u někoho schovaný nějaký ten převlek, který ze mě udělá na dobu neurčitou někoho jiného, ale nikdy u sebe nenosím nic, co by mě příliš zatěžovalo. I ten meč, který nosím jako Dorian, je prachsprostá maketa, a kdybych se jím pokusil někoho propíchnout, ohne se jak papír, a bude po legraci. A možná i po mně.


Fyzické dovednosti: Koně nemám, sílu nemám, ve vodě bych se utopil a zbraní bych ublížil dřív spíš sám sobě. Ale mrštnost a rychlost mi nechybí a postřeh je mi taky vlastní. (Ale jak to obodovat, to je mi záhadou. Pokud by to bylo třeba, hodil bych tam všude dvojku. Třeba.)

Sociální dovednosti: V sociální sféře jsem já jak ryba ve vodě. Tlachání, žertování a laškování, to jsou mí věrní průvodci životem a nedal bych na ně dopustit. Věřit by se mi asi nemělo, ale prý jsem charismatický a sympatický, tak mi nějakou záhadou většina lidí na lep skočí.

Magické dovednosti: Co vím, tak žádnými neoplývám. (A co nevím, tak jsem na magii antitalent. Dost možná bych sám sebe proměnil v kámen, kdybych měl nahlédnout do cizí mysli.)

Jiné dovednosti: Já s loutnou světem se toulám sám, teď zpívám tady vám! Ani verš mi není cizí a číst a psát jsem se na svých cestách také naučil. Vždyť co by to bylo za barda a falešného šlechtice, kdyby neuměl psát? S počty je to, pravda, horší, ale o zlaťáky by mne nikdo neošidil.
Pokud se to někomu zdá známé, nepanikařte, není to kradené ani déjà vu či chyba Matrixu, prostě jsem tu už jednou byl a jsem tady zas. Tentokráte doufám, že to bude mít delšího trvání.

Odpovědět