Alinor

Do tohoto fóra patří veškeré žádosti o přijetí nového herního charakteru.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Alinor

Alinor

Příspěvek od Alinor » 3. 9. 2018 21:51

Jméno: Alinor

Pohlaví: žena

Rasa: elf

Věk: 200 let

Povolání:Kdysi válečnice teď skládá balady


Jazyk:elfský a lidský
Rodina:

Otec: Faileon

býval vojákem, teď už ale žije poklidným životem se svojí družkou, obklopen přívětivou náručí přírody.
Než se osud Faileona nadobro propletl s tím Laitainëiným, trvalo to dlouhý čas, leč vyplatilo se s nekonečnou trpělivostí vyčkat a nechat čas uzrát. Tímto totiž tento elf získat spřízněnou duši na věky věků. Než ale jiskérka přeskočila a rozhořela se věčný plamen, musel napřed Faileon prožít dětství a dospívání.
Faileon se od útlého dětství pohyboval na dvoře samotného elfského krále. Jeho otec, starý a moudrý elf Vidräiön, působil coby důvěrník a rádce samotného krále. Proto se Faileon rozhodl vstoupit do kruhu bojovníků, neb ve své mladickosti a nevyzrálosti neviděl lepší způsob, jak jinak sloužit svému vladaři, jímž byl od malička fascinován a choval k němu obrovskou úctu. Proto, jakmile povyrostl natolik, aby mohl být zasvěcen v umění boje, neváhal ani na vteřinu.
Samotný výcvik probíhal veskrze bezproblémově. Faileon jakoby byl pro boj zrozen. Štíhlý, mrštný, rychlý. Jeho bystrému, pronikavému zraku málokdy unikl náznak nějaké záludné finty, kterou vzápětí dokázal využít proti protivníkovi. Opojen svým talentem a střídmě, avšak vážně míněnou chválou od svým mistrů, nepochyboval Faileon o své výjimečnosti.
Všude kam přišel, hýřil sebevědomým a i na elfa výrazným egoismem. Ovšem díky svému vytříbenému umu slovíčkaření si dokázal zprvu rozpačité okolí nakonec přiklonit na svou stranu. Proto pro něj Laitainë byla takovou pomyslnou studenou sprchou.
Již během prvního setkáni, kdy byla přizvána na královský ples, aby svým přízračným zpěvem potěšila uši všech přítomných, Faileonovi vyloženě učarovala. A po prvotním neúspěchu, kdy se Laitainë nenechala vůbec pobláznit zaobalenými řečičkami a velikářským chováním (ba naopak, s lehkostí na ručce i duši, vykázala toho arogantního floutka do patřičných mezí), jí doslova propadl. Ne, že by v něm sama zalíbení nenalezla, věděla však, že jejich čas přijde až později. Stejně jako měl, uzrál samotný Faileon.
A proroctví bylo naplněno, jakmile začaly boje s křivopřísežníky a samotným Galbatorixem. Faileon samozřejmě stanul v první linii. Jenže průběh samotných bitev, kdy smrt stíhala prohru a zrada převyšovala nad ctí, uvadalo počáteční nadšení. Nakonec, poté, co padla Ilirea a elfové byli zahnáni do lesů Du Weldenvarden, ztratil Faileon i ty poslední zbytky naděje a vystavil si kolem své mysli vězení z pocitů zmaru a selhání.
Uzavřel se do sebe a nedokázal se z drtivé porážky vzpamatovat. Chodil bezmyšlenkovitě po lese, ale nenalezl v něm potřebnou útěchu. Jeho vnitřní zrak byl oslepen. Jako tělo bez duše, bloumal od ničeho nikam dobu, kterou už si ani sám nepamatuje.
A bloumal by i nadále, pokud by mu Laitainë nevstoupila do života podruhé. A tentokrát navždy.
Hloubavá, empatická elfka pečovala o Faileona trpělivě a zaníceně. Nespěchala. Ve věčnosti nebylo kam. A ubránit hranici lesů byl mnohem snazší úkol, než otevřená válka.
Provázela tedy Failena složitým labyrintem jeho vlastní, ztrápené duše, až jej nakonec vyvedla zpět na světlo světa. Během této cesty mu odhalila krásu veškerého bytí, svým zpěvem zhojila šrámy, rozjasnila pohled, sejmula z jeho ramen mladickou povýšenost.
Faileon nalezl nový smysl života. V jeho opečovávání. A samotné Laitainë.
Počáteční vzájemná náklonost během tohoto putování nabyla na takové síle, že se nejen rozhodli zůstat navždy spolu, ale ztvrdit svůj svazek i počnutím potomka.
Tak přišla na svět Alinor.

Matka: Laitainë, typická elfka milující vše živé, která zasvětila svůj život péči o potřebné a tvořivému zpěvu, jímž taktéž pomáhá všude tam, kde je to jen možné.
Příběh Laitainë začal v samotných lesích, kde, vedena svojí matkou, objevovala nejen krásy a taje kmenových zákoutí, ale i pocítila touhu tento život opečovávat a ochraňovat. A jak jinak, než-li láskyplným dotekem, bezbřehou trpělivostí a něžností za doprovodu magické melodie písně.
A tak mladičká elfka rostla a vzkvétala se stejnou krásou jako její svěřenci. A zároveň se od nich učila. A nebýt uvědomělého vedení ze strany její matky, Gäbianné, nejspíše by kouzlu lesa propadla natolik, že by se buď změnila v nějaké zvíře či by se vezpívala do některého z mnoha stromů.
Takhle ale dokázala Laitainë zůstat jednou nožkou na pevné zemi, leč duší se ocitla ve sférách povznesených. Proto, když se seznámila s Faileonem, ani nemohla propadnout jeho lacinému kouzlu. V jeho nitru však spatřila svůj osud. Jen neměl být naplněn hned.
Takže poté, co splnila přání samotného krále, aby se zúčastnila onoho plesu, opět se stáhla do ústraní. Ve válce však i ona přiložila ruku k dílu a pomáhala vdechnout život na těle zraněným vojákům, i těm duševně zlomeným.
Až nakonec přišel její poslední pacient. Kterého z nočních můr vyléčila a nový obzor mu odhalila. Stejně jako své srdce.
A aby nemuseli bloudit po nekonečném Du Weldenvardském lese, vyzpívala pro svojí rodinu stromové sídlo, které je obklopené divokou, leč nádhernou zahradou.
Místo jako stvořené pro podnícení fantazie neposedného dítka.

Bydliště: Nädindel

Vzhled:

Když byla Alinor malá, byla menší postavy a dívala se na svět očima jasně zelené barvy. Vlasy měla bílé, sem tam stříbřitějšího nádechu a za svitu měsíce či slunce házely odlesky. Za dětských let pořád někde lítala a byla vždy neupravená a neučesaná.
Jak šel ale čas, vyrostla z ní půvabná elfská dívka, která si ale na protest matčina spílání a na důkaz své lásky k přírodě, upravila tělo k nepoznání. Tygra sice nikdy opravdu neviděla, ale okouzlil ji na stránkách knih a právě jeho rysy si propůjčila. Přibyly jí tak nejen dvě kočičí uši, ale také dlouhé nohy s kočičími tlapami, díky kterým mnohé převyšuje, z čehož není úplně nadšená, ale aspoň má přehled.
Celé tělo má porostlé jemnou semišovou srstí. Bílou s černými pruhy. Vlasy jí zůstaly stejné, jen už je nenechává volně vlát ve větru a místo toho je zaplétá do rozličných copánků a pletenců a tyhle účesy prokládá zlatými řetízky.
Tvář má spíše kulatější se špičatou bradou. Oči stále zelené, ale kočičí zornicí citlivou na světlo. Její pohled je většinou tvrdým pohledem zasloužilé válečnice, ale umí se tvářit i měkce. Ve správné společnosti. I obličej je plně osrstěný a její nosík velmi připomíná kočičí čumáček.
Tělo se pyšní ladnými křivkami, vhodnými pro rychlý pohyb, skákání ve větvích a mrštnost. Umí toho samozřejmě využít i v boji. Huňatý černobíle pruhovaný ocas pak výrazně pomáhá udržovat balanc. Obléká se do jednoduchých vzdušných oděvů, a pokud má dojít na boj, sáhne po lehké zbroji.
Jedno z jejích uší je natržené.

Povaha záliby:

Alinor má velmi dobrodružnou povahu a divoké ambice. Je velmi bojovná a také značně impulzivní. Nikdy neváhá vrhnout se do boje nebo se trochu pohádat. Je společenská a nevadí jí být středem pozornosti. V hlouby duše je i velmi milá, nicméně je potřeba, aby se jí osoba, se kterou jedná, líbila, jinak umí být velmi arogantní. Má ráda černý humor.
Jisté také je, že nezapomíná a jednou zažitou křivdu jen tak nepustí z hlavy. Stejně tak se jí ale z mysli nevykouří ani dlužená laskavost. Lidi zrovna nemusí, ale snese je, i když si mnohdy nemyslí vůbec nic hezkého. Kamenem úrazu jsou však urgalové, které vyloženě nenávidí, neb jí ve válce zabili mnoho přátel.
Ačkoliv je, jaká je, nemá až takový problém s přijímáním autority. Je zvyklá, že ve vojsku musí poslouchat svého velitele a nevzpouzet se ani všelijak nesmyslným rozkazům. Respekt jí není cizí a nikdy nepociťovala touhu velet. Straní se přílišné zodpovědnosti za ostatní.
Jako každý elf miluje přírodu a vše s ní spjaté. Proto raději tráví čas v lesích a horách, než po hospodách. Je však velkou milovnicí hudby a příběhů, takže když její tygří ouška něco takového zaslechnou, stává se věrnou a nadšenou posluchačkou ať už je kdekoliv. Jistým rizikem jsou ovšem balady oslavující boje, které přinášejí bolestivé vzpomínky a vhánějí jí slzy do očí.
Víra postavy:

Někteří ji nezívají přírodou ale jiní ji říkají matka příroda a to je celá Alinor víra. Matka příroda tu byla předtím a bude tu i po ni a tak ji Alinor nespoutaně a oddaně věří. Ví moc dobře že příroda elfi a jiné bytosti nepotřebuje to oni potřebují ji. Ano záleží na ni všech budoucnost. Když se ji daří , daří se i ostatním. Když slábne , slábnou ostatní nebo i hůř. Ale jetu už věčnost .Její oceány, její půda, její lesy, její potoky. Jak se rozhodnou tvorové žít každý den, jestli si ji váži či ne je přírodě v celku jedno.Tak či onak činy ostatních tvorů rozhodnou o jejich osudu ne o Matce přírodě. Ona je příroda ona půjde dál.Je připravena se vyvíjet. A ty?

Historie:
Narodila se 50 let před tím, než zvrácený dračí jezdec Galbatorix v urputném boji donutil Elfy ustoupit do Du Weldenvarden. Narodila se za divoké noci, která patřila divé zvěři a nesla se v jejich duchu a zpěvu, který se dovál až k její kolébce a k jejím elfským ouškům.
Nikdo, a ani její rodiče, nepředpokládal, jak divoké, velmi vzpurné a nespoutané dítě se jim narodilo. Alinor, jak ji pojmenovali, měla prostě svou hlavu a byla vskutku divočejší než jiné elfské děti. Ukočírovat ji bylo pro její rodiče velmi namáhavé a stejně tak i udržet její pozornost.
Když se ji snažil její otec naučit něco, co patřilo do elfských tradičných znalostí, tak to dopadalo vždy tak, že když se ohlédl, zda dává pozor, byla fuč. Alinor se pak z toulek vždy vracela až na večer. Milovala však otcovo vyprávění o bojích mezi elfy a draky a o uzavření mírové dohody. O prvním dračím jezdci. Tehdy poslouchala velice zaujatě.
Její matka však měla o své dceři jinou představu a nevzdávala se jí. Když ji nedokázali potřebné naučit ani vtípit oni, tak je měli zastoupit zkušení učitelé. V jejich doprovodu opustila rodný Nandiel a odcestovala do Ellesméry.
Alinor si na protest, pomocí magie co koluje v elfských žilách a byla celkem pilně procvičována, změnila svou nádhernou elfskou podobu na částečně zvířecí. Pozměnila si ji právě pro to, že chtěla dát najevo, že na vztah k divoké přírodě nikdy nezanevře, i když jí učitelé nedají čas, na to, se jí věnovat a pobíhat po lesích, výt na měsíc a různé další divoké zvířecí vrtochy. Bylo to tehdy, kdy během úplňku meditovala ve větvích stromů. Kouzly si přičarovala ocas - bílý s černými pruhy, a za zvuku zvířecího zpěvu i uši stejné barvi a vzoru. Zašla tak daleko, že si pozměnila i půvabný nosík, že kterého se stal kočičí čenich. Nezapomněla ani na své ladné nohy a ruce.
Nijak jí to ale nepomohlo a učitelé se snažili dál, i za těchto okolností. Učila se tomu všemu, co by měl správný elf znát, a tehdy přišla na chuť hudbě. Snažili se ji naučit i dalším činnostem a vědění. Ale to už bylo zapotřebí se naučit něco jiného, jelikož dějiny se posunuly mnohem dál a bylo zapotřebí poznat chuť chladné oceli. Ted považovala své žití a dětství do svých 50 let za šťastné a mohla o něm začít skládat balady. Když se však elfové střetli s Galbatorixem a byli po urputném boji donuceni se stáhnout do hlubin lesů, Alinor poznala i temnou stanu žití a poznamenalo ji to. I ona přišla jako všichni ostatní o spoustu elfů, které znala a milovala. Viděla je padnout, viděla jejich mrtvá těla, viděla prostě vše.
Takto to probíhalo dlouhá léta a během toho času se z ní stala i schopná bojovnice. Myšlenky na ochranu své rodné země a lidi ji hnaly neustále kupředu, ale záblesky vzpomínek z prvního konfliktu ji občas donutí se schoulit do klubka a plakat. To však muselo stranou, jelikož bitvám ještě nebyl konec a byla až do konce vlády Galbatorixe, byla přítomna v řadách elfských vojáků. A někteří ji začali přezdívat zpívající tygřice, jelikož po každé bitvě či tahu seděla a skládala balady, díky kterým se neměla no hrůzy války a padlé bojovníky nikdy zapomenout.
A po pádu trýznitelovi vlády se nevrátila do rodné země, ale začala cestovat a šířit balady, které za ty roky poskládala. Chtěla utišit svou duši a smít krev ze svých drapů. Na těchto cestách potkala zajímavého člověka. Krysař si říkával a Zephir se jmenoval, zaujal ji natolik, že spolu nějakou dobu cestovali, než se zas rozdělili…


Dovednosti:

Fyzické dovednosti:
Alinor byla odmala cvičena v bojovém umění, zdatná je i v jízdě v koňském sedle. Velmi dobře zvládá boj se dvěma meči, problém jí nečiní ani střelba z luku.
Soužití s přírodou je její druhou přirozeností. Dokáže se pohybovat obdivuhodnou rychlostí. Ráda dovádí v korunách stromů. Vyzná se v myšlení a zvycích nejrůznějších zvířat.
Když ji v nestřežených chvilkách osamění přepadne žal, věnuje se praní prádla. Rozradostní ji také nejrůznější taneční kreace, tanečnímu umění se věnuje velmi ráda.
Jako elfka je velice kreativní, věnuje se především skládání písní, hlavně balad.

Sociálně dovednosti:
Ačkoli je k hovorům s jinými bytostmi poměrně skoupá, v oblasti navazování mezilidských vztahů velmi obratně používá svůj mrštný a poměrně ostrý jazýček, nevyhýbá se ani poněkud peprnějším výrazům. Téměř ji nevidíte se usmívat, své emoce si bedlivě chrání.
Chytrost je jejím druhým jménem. Snadno si poradí s nenadálými situacemi, poměrně rychle se v nich zorientuje, k řešení problémů většinou nepotřebuje cizí rady. Přátelstvím s Urgaly ji rozhodně nepotěšíte.



Magické dovednosti:

Vyzná se v léčebných metodách, věnuje se sběru bylinek, z nichž pak vytváří léčivé masti. Je zběhlá v umění telepatie, stejně jako v obraně vlastní mysli před cizím vlivem.
Naposledy upravil(a) Alinor dne 27. 1. 2019 23:35, celkem upraveno 8 x.

Uživatelský avatar
Richard

Alinor

Příspěvek od Richard » 5. 9. 2018 10:45

Vítej u nás, Alinor! :)

Nebudu nic prodlužovat a rovnou se vrhnu na posudek karty.

Inu, na elfa to drakužel nestačí. Chce to ještě trochu zapojit fantazii a rozvinout body: Rodina, vzhled (zde máš dost prostoru se rozepsat o oné pozměněné podobě, která se zmíněná v Historii), povaha, dovednosti. Mrkni kupříkladu na kartu elfky Nimue.
Historie je ale vcelku dobře napsaná, jen sem tam je nějaký překlep.

Zkus si proto ještě jednou po sobě kartu přečíst a bod po bodu si to v klidu sepiš. Byť by si měla mít tempo jedna část=jeden den. Však ono to půjde :) chce to jen trochu té prvotní trpělivosti. Odměnou pak ale je, že na kartu nebudeš muset dlouho sáhnout a o to víc prostoru strávíš ve volné hře :)
Myšlenková mluva:
Richard: #00ff7f, Vespërlan: #ff40ff, Společná: #400080
Aktivita:
Minimální, spíš mimo, do odvolání.
Upřesnění:Ukázat
  • Richard není fretka; tzn. můžu odepisovat převážně v dopoledních hodinách, a ani to není jisté, že bude pokaždé prostor. Odpoledne a večer je opravdu mizivá šance, že budu mít čas odepsat. Víkendy a svátky jsou na tom velice obdobně.
  • Píšu pomalu! Proto se, prosím, dívejte na magické tlačítko:

Uživatelský avatar
Alinor

Alinor

Příspěvek od Alinor » 5. 9. 2018 20:52

Pracuje se na veškeré upravě a přepisu :)

Uživatelský avatar
Alinor

Alinor

Příspěvek od Alinor » 9. 1. 2019 0:28

Alinor je hotová tak vás prosím o vaše názory :)

Uživatelský avatar
Ederan

Alinor

Příspěvek od Ederan » 13. 1. 2019 10:29

Zdravím tě a vítám tě u nás :)

Karta je napsaná hezky, nad nějakým překlepem sem tam (vtípit místo vštípit, urialové místo urgalové) bych i přimhouřila oči. Jedna věc mi tam ale vrtá hlavou a to je časová posloupnost.

- Tvojí postavě je 200 let. Narodila se 50 let předtím, než Galbatorix zahnal elfy definitivně do Du Weldenvarden, což je tedy cca 150 let před koncem jeho vlády (hrajeme plus mínus 60 let po ději Eragona, ale řekněme 50 pro lepší počítání).
- Otec tvojí postavy už se války s Galbatorixem účastnil a podle toho, co čtu jeho historii (boje, sbližování s matkou) to taky nějakou chvíli trvalo.
- Z údajů výše vyplývá, že jen samotná válka s Galbatorixem trvala minimálně nějakých 70 let (počítám dobu před narozením Alinor plus pak těch 50 let plus to, že zahnáním elfů to možná neskončilo definitivně) a potom nějakých 80 let Galbatorix nepřerušeně vládl jen s takovými těmi šarvátkami s Vardeny, převozy vajec atd. Sedí to? Existuje vůbec někde časový harmonogram historie v Eragonovi? :D Jestli jo, neřeknu ani píp, ale zvlášť to samotné období válčení mi přijde strašlivě dlouhé.

Další věc - to město, o kterém tam píšeš, je Nädindel, nikoli Nandiel ;)

Historie mi přijde malinko useklá, ale to vem čert. Víc mi vadí věta "Přátelstvím s Urgaly ji rozhodně nepotěšíte, naopak starší u ní požívají velké úcty." - starší kdo? Tady to vyznívá jako starší urgalové, ale to nedává moc smysl.

S dovednostmi bych byla potom ve hře trochu opatrná. U 200 let starou elfky mi to množství dovedností nijak nepřekáží, ale obecně se líp hraje za postavy, které se ještě mají co učit a kde rozvíjet.

Konečně popsat víru jako "elfské náboženství" je docela strohé a navíc ne úplně přesné, protože elfové náboženství jako takové vlastně ani nemají. Je to spíš taková ta bezmezná víra v přírodní síly a procesy, což by možnáááá stálo za to maličko rozepsat/ upravit?

Vypadá to, že nakonec je toho hodně, ale vesměs se mi na té kartě nezdají jen drobnosti. Jinak píšeš pěkně, jen si opravdu dej pozor na ty překlepy a těším se, až se uvidíme ve hře :)
Obrázek

Uživatelský avatar
Alinor

Alinor

Příspěvek od Alinor » 16. 1. 2019 1:27

Nuže co bylo jest napraveno :

co se týká věk pro alinor tak v knize bohužel není napsaná v kterém roce zahnal Galbík elfi do lesů.Ale pokud chci nechat historiji bez přeměn tak bych ji nechala nevyčíslitelný věk,tudíš neznámí.A nebo ji ubrat maximálně 50 let:) Tak ať se má pořád ještě co učit.

Město opraveno, myšlenka se staršími vymazaná to byl nejspíš muj moc rychlí myšlenkoví pochod. :D

Víra je popsaná , zas jsem se nechala trošičku unést.

Kosmetická úprava dojde až bude víc času:)

Odpovědět