Další...
TECHNIKA A DOBA
Z pohledu naší historie můžeme Alagaësii považovat za fantasy obdobu 14. a 15. století (trpaslíci mohou být o něco napřed). V případě, že v knihách není o něčem konkrétní informace, vycházíme z historických pramenů.

Na splachovací záchody samozřejmě zapomeňte. Využíváme křesadla, svíce, pochodně a díky přátelství s elfy se mohou objevit o něco sofistikovanější lampy opatřené dokonce i kouzlem.
Čas měříme pomocí slunečních hodin, přesýpacích hodin, ale objevují se i hodinky mechanické, které si ovšem může dovolit málokdo (a také pro většinu lidí nemají sebeužitečnější využití). Mechanismus hodin, který vynalezli trpaslíci (jako spoustu dalšího), je využit například na věžních hodinách radnice v Dorú Areabě. Běžným měšťanům ale stačí docela obyčejné odbíjení zvonů.
Za zajímavé považujeme zmínit i dostupnost kuší a střelného prachu (ohňostroje a první pistole), i když samozřejmě o ně nezakopnete někde na cestě.

Co se týče sociálního uspořádání Alagaësie, k našemu neštěstí je Paolini moc nerozváděl, proto při naší hře vycházíme z vlastního úsudku na základě knih.
Většina lidí nižších vrstev pracuje na farmách a na polích; Paolini nepopisoval, zda-li musí zemědělci nějakým způsobem odvádět dávky vyšším stavům, předpokládejme tedy, že pravděpodobně nějaké daně ve formě naturálií do městských sýpek a skladů odvádí, ale nepracují na lénech pána a proto se smí svobodně ženit i stěhovat.
Ve městech existují cechy řemeslníků a platí tzv. mílové právo (míli od města cechu nesmí prodávat své zboží nikdo, kdo do cechu nepatří). Povolání se většinou dědí z rodičů na děti a cechy si toto pečlivě hlídají; poskytují jistotu, že bude mít potomek zajištěné místo ve společnosti a případná vdova zabezpečení, ale na druhou stranu musí řemeslník odvádět cechu jistou část svého výdělku a informovat ho o svých postupech.
Čtení a psaní není běžnou záležitostí, nicméně tato dovednost je v Alagaësii mezi lidmi rozšířenější než v reálné historii; stejně tak i povolání jako písař, učitel, historik a podobně patří spíše ke střední vrstvě a není takovou vzácností.
Aristokraté (u nás osm hlavních rodů a jejich vazalové) jsou většinou majitelé sídel a dědicové bohatých obchodníků, pravděpodobně jsou i pronájemci polí a dalších půd. Aristokratické tituly jsou podobné našim.
Lidé obecně jsou také o něco čistotnější a o něco méně barbarští než v paralelní době naší historie (univerzálně jsme se shodli, že neoželíme kartáčky na zuby, a vrchol hygieny v našem světě také nepředstavuje pouhá výměna košile za vypranou).

MYŠLENKOVÁ KOMUNIKACE
Brom říkal Eragonovi, že je neslušné, aby někdo mluvil v myšlenkách s drakem Jezdce bez jeho svolení. Elfové přísně dodržovali tento zvyk a vyslovovali nahlas své poznámky k Safiře, která jim pak odpověděla přímo. Safira se obvykle zdráhala dotýkat myšlenek lidí a trpaslíků a dovolila Eragonovi předat její slova, protože jen málo příslušníků těchto ras se naučilo střežit vlastní mysl. Také by to byl zbytečný přepych, využívat tak důvěrný způsob spojení pro běžné výměny názorů. Elfové však v tomto ohledu neměli žádné zábrany; uvítali Safiru ve svojí mysli a těšili se z její přítomnosti.
(Eldest, kapitola Ceris, str. 178)
Tento úryvek docela výstižně popisuje vztah všech alagaëských ras k myšlenkové komunikaci.
Zatímco draci Jezdců si vystačí s takovouto možností, když promlouvají k ostatním, elfové už mají na výběr, který ze způsobů (klasická ústní vyjádření nebo myšlenka) využít. Jedna věc je však umět, druhá používat: striktní společenské normy většinou zrovna nezajásají, pokud na někoho, kdo vám není opravdu blízký či to nevyžadují podmínky, promluvíte jen tak skrze myšlenky.
Elfa by se to mohlo dotknout jako přílišná familiérnost, člověk či trpaslík se mohou zvlášť při prvním kontaktu vyděsit, přinejmenším je to pro ně překvapení - nikomu, kdo si neumí zahradit mysl, určitě nebude příjemné, že má najednou někoho cizího v hlavě bez možnosti obrany.
Je tedy nutné rozlišovat, kdy se hodí použít myšlenkovou cestu a kdy jednoduše mluvit. Druhá možnost samozřejmě převažuje.

Dávným Jezdcům prý trvalo celé měsíce, než se spojili i s někým jiným než s vlastním drakem. Eragon zvládal takřka jako nic promlouvat i ke koním a jiným zvířatům.
Oba dva příklady jsou extrémy, které se do hry nehodí, po vás samozřejmě nechceme, aby vám trvalo měsíce, než si s někým na takovéto úrovni popovídáte, ovšem sami se zamyslete a určete si rozumnou mez s ohledem na rasu.

OBLÉKÁNÍ
Paolini příliš neřeší oblékání jednotlivých společenských vrstev, proto nejčastěji vycházíme z běžného ošacení 15. století s typickým fantasy nádechem (tzn. většinou nikdo nevyužívá dlouhé plandavé špičaté boty z této doby, nehledí se na typické účesy apod.).
Styl oblékání byl ve středověku, na rozdíl od starověku, velmi rozmanitý. Lidé se inspirovali, kde to šlo, vymýšleli nové techniky, národy se mezi sebou ovlivňovaly. Proto podat přesnou zprávu o oděvu v Alagaësii rozhodně nejde, obecně je to velmi volné a na vás hráčích, a tak tento odstavec berte spíše jen jako usměrnění nebo inspiraci. Oděvy tady popisované jsou spíše z raného středověku a – jelikož my se nacházíme už v pokročilejším – teoreticky si ve hře můžete přimýšlet různé další vychytávky a zlepšováky.

Je třeba mít na paměti, že každý je oblečený jen tak, jak mu dovoluje jeho finanční stav a tím pádem i postavení ve společnosti. Svůj oděv si normální člověk zhotovuje sám - častěji to je v domácnosti práce žen – a měl často jen pár oděvů (ne žádný šatník). Hodně se používají záplaty a oděvy se spravují, než aby se kupovaly nové. Nejdříve to však obnáší pěstování surovin (len, konopí, kopřiva aj.) nebo chov ovcí, zpracování získaných surovin, tkaní textilií (opravdu výjimečně nějaké zdobení).
Základem oděvu prostého člověka je jednoduchá spodní tunika (z plátna či lněná), ke kolenům sahající svrchní tunika, přepásaná jednoduchým koženým opaskem. Rukávy můžou být dlouhé, krátké nebo i žádné. Vyrábí se buď ze sukna (od toho název šerka) nebo z pevného hrubšího plátna (kytlice).
Spodní prádlo doplňují spodky, tzv. bruchy - jsou zpravidla široké a dosahovaly na lýtka nebo ke kotníkům. Mnohdy pracují sedláci pouze v bruchách a jejich dole rozstřižené nohavice mají podkasané nebo uvázané k pasu.
V zimních měsících a na severu Alagaësie pak obyvatelé musejí přidávat vrstvy: různé dlouhé nohavice, uvazované buď pod kolenem nebo výše k pasu. Noha samotná se pak ovíjí pruhy látky - onucemi. Dále další svrchník v podobě pláště, peleríny či ovčí houně. Čtverhranný nebo kolový plášť se vyrábí z těžkého hrubšího teplého sukna - ten si ale nemůže dovolit každý. Prosté kožené opánky – krpce uvazované k noze pomocí řemínků. To je obuv dostupná i těm nejchudším. Movitější lidé obouvají složitější, tvořenou podešví a svrškem z jednoho nebo i více dílů.
Doplňky jsou nejrůznější čapky a klobouky z tkaniny, plsti nebo kůže, slaměné klobouky a kápě. Kapsy neexistují - místo nich máme váčky, kožené brašny nebo mošny upevněné přes rameno.
Oděv vyšších vrstev se vlastně skládal z těch samých částí, jen bylo přirozeně vše více barevné, nazdobené, z lepších tkanin apod...

STRAVOVÁNÍ
Čím jíme a kde
Na nějaké příbory zapomeňte, dokonce i šlechta jí ta kuřecí stehýnka rukama. V hostinci dostanete nanejvýš zprohýbanou lžíci na polévku (místo talíře může sloužit vydlabaný chléb), spíše než nůž klasický s malými vroubky byste měli mít u pečínky nějakou pořádnou kudlu na ukrajování a občas se používala vidlice na přidržování. Rozhodně tyhle dva příbory sloužily pro všechny u jednoho stolu, normálně jíte rukama. Věci jako ubrousky, bryndáky nebo ubrusy zastrčené pod krkem jsou velmi zcestná představa, v hostincích ubrusy většinou nebyly — maximálně někde v luxusních pokojích se prostřelo, když tam přišel nějaký zazobanec.
Zapomeňte na zženštilé podšálky (s výjimkou Ederanovy porcelánové soupravy s plameňáky) a představte si velké dřevěné nebo keramické korbely i s příklopkou, aby pivo nechlístalo kolem. Skleněné poháry najdete možná jako jezdci v baště, nikoliv ve městě v hostincích.

Snídaně
Různé pečivo, tmavé a občas světlé (např. pletené pečivo, chleba, občas posypané moukou). Ovesné, pšeničné a jiné kaše byly běžnou snídaní, zrovna tak jako placky, sloužící především k zasycení než chuti (chuťové buňky si můžete dovolit, pokud jste zámožnější). Dále vdolky, koláče, pečené plátky pečiva, perník, oplatky, mazance.
Sladí se medem. Cukr raději vynechejte, protože ten se objevil až na samém konci středověku. Dále je vhodné užívání smetany, tvarohu, másla, sýrů...

Hlavní jídlo
Víceméně libovolné pečené maso pro zámožnější (divoká i chovná zvířata, nejběžnější je drůbeží a hovězí). Jinak samozřejmě maso nebylo levné - protože jste si mohli koupit třeba půlku selete nebo jehněte, neexistuje, že by vám dali jenom dva plátky masa a nechali zbytek zkazit! Raději se sejděte v hostinci na oběd alespoň ve třech lidech a složte se na selátko, které si mezi sebou roztrháte, než abyste psali věci, které jsou běžné pro restauraci 21. století, ale nikoliv pro středověké hostince.
Cenově je u nás nejlevnější ryba, hned po ní slepice... králík už je z trošku vyšší třídy. Ryba je v podstatě jediné maso, které si chudina mohla dovolit krom toho, když se rozhodla obětovat něco ze svých slepic. Ryba je nejběžnější hlavní chod vzhledem k tomu, že Vroengard je ostrov obklopený na ryby velmi bohatým mořem.
Polévky — ty si můžete dát několikrát za den, byla to ta nejběžnější a nejlépe dostupná strava (žádné nudle, ani maso, byly to vývary se zeleninou, zahuštěné vším, co se dalo najít a to především moukou a drobty z chleba a někdy i kyselým zelím).
Pozor, pytlačení je tu postaveno mimo zákon a trestáno z toho důvodu, že veškerá zvěř v lesích je především pro draky.
Luštěniny — hrách a čočka jsou dalším běžným jídlem, stejně jako zelí nebo řepa. Jako přílohu si můžete dovolit moučné placky, brambory, dýně a hlavně spoustu bylinek.

Hlavně pro elfy - inspirativní seznam zeleniny a vůbec věcí bez masa:
Mandle, houby, lesní plody, plané ovoce a zelenina, ale také některé druhy kůry a listí, cibule, česnek, mrkve, ředkvičky, dýně a další tykve, řepy, okurky, kapusty a zelí, plody dřínu, borůvky, maliny, jahody a moruše...

Nejrozšířenějšími ovocnými stromy u nás jsou jabloně, hrušně, slivoně a překvapivě i broskvoně. Fíky, mandle a rozinky se mohou dovážet, stejně jako omezené druhy koření (pozor, drahé!). Citrusy se mohou objevit (jižní země), ale na ostrově budou pekelně drahé a těžko dostupné.
Ovoce se jí syrové, popř. se konzervuje sušením nebo se z něj vaří povidla. Dělají se z něj ovocné kaše a kompoty. Používá se i jako příloha k masu.
Koření je tu trochu problém - my si představíme pod tímto názvem chilli dovezené z jihu, ale ve středověku se ochucovalo i místními prostředky: jalovec, luční hořčici, kmín, planý kopr, několik druhů šalvěje.

Nápoje
Máme tu mléko kravské, kozí i ovčí. Ve středověkém lokálu se čepuje výhradně pivo (tmavé i světlé), medovina, kořalka a jiné pálenky, víno je už výrazně dražší. V hostinci vám rozhodně nenačepují obyčejnou vodu, kterou můžete pít z kašny nebo z dešťového sudu! Samozřejmě můžete pít ze studánek, tůní a potůčků. Velmi, velmi těžce dostupná mohla být i káva a čokoláda - pouze v omezeném množství a drahá tak, že by vás jeden šálek mohl vyjít na hodnotu vašeho domu.
Pivo a další alkoholy najdete v sudech - žádná pípa. Soudky jsou hned poblíž pultu, položené na kulaté straně, kde se narážel na kruhový uzávěr buďto takový dřevěný kohoutek a odtáčelo se, nebo se vytahoval a zase nandaval "špunt". Navzdory oblíbeným skleněným lahvím je sklo spíše výhradou opravdu drahého alkoholu.
Čaje představují různé vývary, především z heřmánku, šípku nebo různých bylinek.

Pokud v reálu houby nejíte, raději napište že jo (nejste-li elf a tvrdíte, že nejíte maso, ovšem věřte, že ve středověku nikoho otázka vegetariánství dvakrát nepálila). Tady to, co si objednáte, nemusíte skutečně sníst, ale je rozhodně lepší, když si vzpomenete alespoň na houby, než abyste si objednali pizzu a ananasem. Tehdy si lidé moc vybírat nemohli a i tak můžeme vidět, že měli poměrně pestrou stravu, při troše snaživosti.

Jídlo se v této době nakládá do soli, aby se nezkazilo, vzpomeňte že neexistuje dovoz jako takový a tudíž si v zimě jen těžko pořídíte jahody. Ještě líp než spižírna slouží k uchovávání citlivých potravin prostor pod sklepem, který si rozhodně nemohl dovolit každý, spíš jen šlechta a v našem případě i nás hostinec - jde o místnost vyloženou ledem vysekaných v zimě z rybníka nebo jezera, kde se i v létě drží příhodný chlad (případně prostě "díra v zemi").

Přes noc je samozřejmě v hostincích a hospodách zavřeno (při první pochůzce ponocného, tj. kolem jedenácté), hosté ve svých pokojích spí. Je nepsaným pravidlem, je snídaně je brzy ráno U Tančícího draka připravená na stolech a hosté neobtěžují obsluhu, která stojí jinak celý den na nohou. Nepočítejte s tím, že bylo obvyklé, aby vám do pronajatého pokoje někdo automaticky chodil uklízet, spíš existovala mnohem větší šance, že vás okradou, obzvlášť pokud se jednalo o hostinec nevalné pověsti.

Inspirativní web Inn at the Crossroads (anglicky).

ZBRANĚ
Co se týče zbraní, v Paoliniho světě rozlišujeme zbraně lidí, elfů a trpaslíků (urgalové neutřeli,jako bestiální rasa by vás ovšem klidně mohli zkusit roztrhnout holýma rukama).
Bohužel, v Paoliniho světě má, jako ostatně ve většině fantasy od mladých autorů, meč každý venkovský balík a skoro nikdo nevyužívá jiné zbraně; proto, co se týče zbraní, raději vycházíme z reálných odkazů zkombinovaných s fantasy světem, než abychom v tomto směru následovali odkaz ODJ.

V lidských armádách je pravděpodobně nejzastoupenější složkou lehká pěchota. Nejvíce užívanou zbraní je halapartna (v našem 14./15. století nahradila píky), možná sudlice; oblíbené jsou i zbraně na dlouhé násadě, tzn. obouruční sekery, cepy. Bijáky a řemdihy jsou běžnou zbraní proti obrněným oddílům.
Dýky, nože a tesáky slouží méně majetným vojákům, pro rytíře a šlechtu představují sekundární zbraň, pokud jim je vyražen meč, nebo potřebují bojovat na blízko. Co se meče týče, jde pouze o zbraň nejvyšších vrstev, většinou je určen jen a jen bohatým šlechticům a rytířům – někdy se kvalitní čepel dokonce i dědí.
Spolu se zbraní se vyskytuje i štít, tzv. terč, či pavéza. Mezi nejhojněji se vyskytující dobývací stroje patří beranidlo, setkáte se i s katapulty.
Pokud mermomocí přemýšlíte nad tím, čím ozbrojit svou nearmádně založenou postavu, řekněme, že vždycky se upotřebí dobře nabroušené vidle a další zemědělské nástroje.

Nejčastější zbraní Paoliniho elfů jsou dřevěné luky, někdy i kuše, dýky, hole a podobné zbraně. Mohou ovšem preferovat magii před fyzickými zbraněmi.

U trpaslíků, jakožto technicky vyspělejšího národa, můžeme již sledovat i výjimečné využití střelného prachu ve střelných zbraních, konkrétně u nich můžeme najít zbraně podobné petronelám a hákovnicím, velice zřídkakdy narážíme i na zbraň, která by mohla připomínat svým systémem mušketu z přelomu našeho 15./16. století.
Většina trpasličích válečníků však stále zůstává věrná svým bojovým sekerám, kladivům, palcátům a podobně pádným zbraním.

PENÍZE
Na DRku fungují prachobyčejné fantasácké zlaťáky, stříbrňáky a měďáky, aby nebylo těžké si to zapamatovat. Platí, že sedlák pravděpodobně nikdy v životě neviděl zlaťák a už stříbrňák je pro něj velké bohatství, ale rozhodně si u nás nevedeme něco na způsob „měšce“, ze kterého byste si při každém nákupu museli odečítat a pak někde znovu vydělávat… Zkrátka a dobře je ale vhodné brát ohled na třídu, do níž jste svou postavu přibližně popsali (je velký rozdíl mezi šlechticem či zámožným obchodníkem a někým, kdo se stará o koně, či poslíčkem – ti žili ve středověku takříkajíc „z ruky do huby“).

Všechny mince pocházející z Vroengardu mají na jedné straně symbol draka s roztaženými křídly a na druhé podobiznu Chrámu. Liší se pouze znaky po stranách: zpravidla kombinace lidské řeči a elfského písma, které však lidé považují spíše za kresebné prvky.

Můžete se setkat i s tím, že někteří hráči používají výraz „groš“, bronzové či mosazné mince… Vcelku to není tak velký zásek, pořád jsou to kovy s hodnotou. Pokud se chcete vyhnout přepočítávání placení, s klidem používejte prostě výraz „mince“, či „zaplatil a odešel“ (popřípadě „utekl bez placení“ XD) – dělá to většinou i samotné vedení. Pro ty důkladnější a neodbytné slouží následující výčet:
Orientační přehled cenUkázat
MĚNA:
Zlaťák - zl
Stříbrňák - sil
Měďák - cu
(1 zl = 100 sil; 1 sil = 100 cu)

JÍDLO A POTRAVINY:
Chleba: 4 - 8 cu; Pivo: 4 - 6 cu ; Víno: 1 sil; Medovina: 35 - 40 cu ; Maso - zvěřina: 15 sil ; Maso - vepřové: 2 - 3 sil ; Maso - hovězí: 5 - 7 sil ; Maso - drůbeží: 0,8 - 1 sil ; Zelenina: 0,3 - 1 sil ; Ovoce - místní: 10 - 25 cu/kg; Sýry: 10 - 35 cu (dle kvality); Placky: 5 cu; Kaše: 3 - 4 cu ; Místní byliny: 4 - 8 cu ; Dovezené byliny: 1 - 15 sil

NÁJEMNÉ NA JEDNU NOC:
3.třída - 50 cu; Seník, přikrývka, velice prosté
2. třída - 2 - 3 sil; prostší postel, svícen, stolek, malá truhlice
1. třída - 10 - 20 sil; luxusnější postel s péřovými peřinami (případně s nebesy), svícen, stůl, židle, truhlice (vlastní seník pro služebnictvo)

OBLEČENÍ: (měrná jednotka 1 pražský loket, tj. cirka 60 cm.)
Len: 30 cu ; Bavlna - hrubá: 40 cu ; Bavlna - vyčesaná: 50 - 75 cu; Kepr: 1 - 2 sil ; Vlna: 1 - 1,5 sil ; Dyftýn: 3 - 6 sil ; Samet: 2,5 - 3 zl ; Hedvábí: 5 zl; Brokát: 4 zl ; Krajky (š. do 14cm): 2 - 3 sil

Kůže - hrubá: 11 - 13 sil/m2; Kůže - vydělaná: 30 sil/m2; Kožešiny (horší): 70 cu/m2; Kožešiny (lepší): 20 sil/m2

Košile: 4,5 lokte
» tj. za obyčejnou košili z hrubé bavlny zaplatíme 4,5 lokte * 80 cu/loket => 360 cu => 3 stříbrné, a 60 měďáku + práce švadleny. Jednoduchá košile není náročná, proto se připočte 10-14 cu, výsledkem jest zaplacení 3 stříbrných a 74 měďáků za práci švadleny.

Sukně (dlouhá): 4 - 5 loktů
» v době gotiky neměli opravdu minisukně, lidé mysleli prakticky. Sukně je ale náročnější a tak přirážka za práci bude 17 - 28 měďáku…

Tunika: 1 - 2 lokty

Boty (kožené, sandále, s dřevěnou podrážkou a koženými řemínky…): podle typu

Půlkruhový plášť (délka do 1,5m): 10 loktů (+ 1 loket za kapuci)
» zde bude pracnost větší, dejme tomu 50 - 70 cu… Cena pláště z horšího dyflýnu s kapucí bude tedy: 10+1 lokte * 3 sil => 33 sil + 52 cu za práci...

Půlkruhový plášť, pokud plášť je delší než 1,5, za každých 0,2 m se připočte 1,8 sil...

Kruhový plášť do 1,5 m: 20 loktů (+ 1 loket na kapuci)
» kruhový plášť - pokud plášť je delší než 1,5m - za každých 0,2m se připočte 2,2 sil; práce 80 cu až 2 sil;
cena pláště bez kapuce z průměrného kepru o délce 1,8m bude: 20 loktu * 2 materiál + 1,5 (1,8 - 1,5 = 0,3/0,2 => 1,5) přirážka za lokty navíc * 2,2 přirážka = 43,3 sil + 2 za práci;

» cena pláště s kapucí z průměrného dyflýnu o délce 1,8m bude: 20+1 loktu * 6 materiál + 1,5(1,8 - 1,5 = 0,3/0,2 => 1,5)přirážka za lokty navíc * 2,2 přirážka = 1 zlatý 29 sil 3 cu + 2 sil za práci - tento plášť je opravdu jen pro bohaté, je dlouhý a z dobrého materiálu a na to prostě obyčejný vesničan nemá…


Košile: 4,5 lokte

Sukně (dlouhá): 4 - 5 loktů

Tunika: 1 - 2 lokty

Půlkruhový plášť (délka do 1,5m): 10 loktů (+ 1 loket za kapuci)

ZBRANĚ:
Lovecký nůž (cca čepel 12-18 cm): 5 - 7 sil ; Dýka obyčejná (čepel nad 17): 30 - 40 sil ; Damascenská dýka: 70 - 100 sil ; Šípy (kus): 50 cu/kus (lovci své šípy sbírají) ; Luk krátký: 70 - 80 sil ; Luk dlouhý: 1 - 2 zl ; Opakovací kuše: 8 - 10 zl ; Krátký jednoruční meč: 15 - 20 zl ; Těžký jednoruční meč: 17 - 23 zl ; Jedenapůlruční meč: 25 - 30 zl ; Obouruční meč: 40 - 50 zl ; Sekyra vrhací: 7 - 13 sil "je to malé, ale silné, stvoření, dá se jím nejen nasekat dříví, ale i hlavy několika urgalů, přijde-li na to…"; Válečná sekyra jednočepelá: 40 - 45 zl ; Válečná sekyra dvoučepelá: 80 - 90 zl ; Halapartna: 40 - 45 sil ; Kopí: 23 - 30 sil ; Píka: 7 - 10 sil
(Dřevěný štít si většinou stloukávali bojovníci sami)
Kroužkové brnění - sedláci ne!: 60 - 80 zl
Plátové brnění - sedláci ne!: 100 - 150 zl
OBCHOD
Za zmínku stojí vedle peněžní smeny i obchodování mezi lidmi, kteří sice nic nemají, ale něco umějí.
Na čestné slovo se u nás dá mnohem více, než je tomu zvykem v reálném světě - tehdy se totiž lidé vzájemně znali v celé vesnici, ne-li v malém městě, protože obchodů nebylo mnoho a lidé chodili nakupovat maso stále k jednomu řezníkovi, nakupovali stále u jedné švadlenky a chodili neustále k jednomu ševci (což zaručovalo mílové právo, podle něhož nesměli v daném okruhu vykonávat své řemeslo dva kováři, dva rukavičkáři, atd.).
Takže přirozeně, když někdo roznesl, že jste lhář a neplníte sliby, nikdo vám už neuvěřil - kdo by to riskoval? Směnit se tedy dá i služba: Někomu opravíte střechu a on vám za to dá najíst, prosté a jednoduché.
Zase ne u každého herního charakteru to tak samozřejmě funguje, ale vy nepoznáte, kdo je zloděj a lhář (třebaže si to přečtete u něj v kartě) - to, co vám on sám neřekne nebo nenaznačí svými činy, to prostě vaše postava neví! Přirozeně si na něj později můžete stěžovat někomu z jezdců, což by asi každý udělal.

Něco o řemeslech
Prozatím máme ve městě až na výjimky všechno po jednom (jedna švadlenka, jedno bylinkářství...), což je ideální příležitost, aby se postavy mohly na těchto místech setkávat. Pokud se ale stane, že tu něco není (třebas kovárna) a jste-li zrovna na to zaučeni od tovaryše, můžete si obchod ve městě založit. Nepředpokládá se ale, že se budete svému řemeslu nadále věnovat, když se vám dostane poct a vylíhne se vám dráček. Tudíž je nutné, aby jste uvolnili místo dalším nově příchozím a buďto jim svůj podnik předali, nebo ho zrušili a dovolili jim tím, aby se jejich postava touto činností živila (tím se míní skutečně živila a tedy občas napsala že se své práci věnuje, ne že běhá celý týden po městě a nic nedělá a přesto má z čeho žít, přestože někde leží jeho obchod ladem).

Jak vypadal takový obchod?
Obchody jako takové jsou klasicky kamenné, stánky vznikaly pouze na náměstích k tomu určených, během tržních dnů. Mimo dny, kdy budou probíhat trhy, pravděpodobně budete muset kamenné obchůdky pěkně obíhat. Rozhodně neexistovaly hypermarkety jako dnes, každý obchod byl velmi úzce specifikovaný!
U švadlenky dostanete šaty, pro boty už ale musíte k ševci, dále máme rukavičkáře, knoflíkáře, tkalce, přadleny, voňavkáře a parfumeristy; průměrný kovář vám možná vyrobil rádlo, podkovy či meč, ale existovali i brníři, kovolitci a šperkaři, střelný prach jste dostali u sanytrníka...
Interiér obchodu odpovídal potřebám dotyčného řemeslníka a co bylo vystavené, to jste si mohli vybírat - obchody až na výjimky nemívaly obrovské skladové prostory za zadními vrátky, jak je tomu dnes, aby vám přinesli boty v jiné velikosti.
U žádného zboží nenajdete cenovky tak, jak je znáte dnes, vždycky se musíte po ceně ptát. Se zloději ani podvodníky se nikdo nemazlil, takže vám o ceně poctiví obchodníci nikdy nebudou lhát.
Místo, kde se zboží skladovalo, to byly většinou přístavní doky, ale ani tam se nikdy nesešlo víc zboží, než mohl obchodník prodat. Tenkrát opravdu neexistovala konzumní společnosti a v této rovině je také třeba přemýšlet: pokud byla špatná úroda, skutečně jste si museli přivstat, abyste si vůbec koupili (dražší) chleba, pokud jste nechtěli držet nedobrovolnou dietu.
Rovněž je hloupost myslet si, že by existovaly slevy - cenu jste mohli na trzích leda usmlouvat nebo vám někdo mohl nutit nepotřebné zboží stylem "dva a jeden zadarmo". Zkrátka a dobře, při hře se snažte dočista zapomenout na to, jak obchod funguje dnes, vyjma té části s placením.

KNIHY
Knihy jako takové se ve skutečnosti nijak hojně nevyskytovaly, tudíž je fakt, že se v Dorú Areabě nachází dokonce knihkupectví, jistým znakem prestiže (ovšem ani knihkupectví nenabízí to co dnešní obchody, viz níže; rozhodně si zde však můžete zakoupit např. nejrůznější mapy). Díky jezdcům se usnadnilo to, co bylo dříve ve středověku onou brzdou šíření vzdělání, totiž sáhodlouhé opisování knih (coby práce na celý život). Díky kopírovacímu kouzlu, které není náročné na energii, pouze nahání čas, se v našem světě knihy přecejen objevují o něco hojněji než v reálném středověku, přesto je jejich cena značně vysoká.

Středověké knihy měly velmi pevnou vazbu (většinou z kůže) a kovové přezky, kteréžto ozdůbky měly zabránit poničení listů. Jiným nepřítelem byli zloději - nezřídka byla kniha ke svému vlastnímu vyřezávanému pultu připoutána silným řetězem. Rovněž byly knihy velice těžké, objemné a velké, sotva se daly unést - většinou se jimi dalo listovat jen přímo na pultu.

Častěji než na knihy tudíž narazíte mnohem spíše na nejrůznější svitky pergamenu, který se vyráběl z telecí kůže (elfové dost možná mají i jiný způsob výroby, pravděpodobně si pergamen vyrábějí z rostlin).

Veřejná knihovna tak, jak se objevovala v naší antice (Alexandrii aj.), se ve středověku bohužel neuplatňovala. Pokud někde knihovna existuje, je do ní pouze omezený přístup, a ke všemu se objevovaly leda v opravdu velkých městech, nebo se knihy hromadily ve sbírkách obzvlášť bohatých šlechticů bažících po vědění; více knihoven na jediném místě je pro vroengardskou Baštu příznačné, vzhledem k tomu, že sídlo Jezdců je zároveň domovem moudrosti.
Je známo, že kupci na úrovnu si vedou záznamy v arších papíru. U elfů znamená vlastnictví "knih" rovněž něco trošku jiného než u lidí, vzhledem k jejich možnostem.

Psalo se výhradně brkem, což je seříznuté ptačí pero (např. husí, ale i jiná, podle postavení a toho, co jste si mohli dovolit - příkladem za všechny je páv), které se namáčelo v inkoustu. Inkoust si pisatel často vyráběl sám, pokud to dovedl, z nejrůznější plodin, které zaručovaly sytou trvající barvu. Barva písma tudíž nemusela být jen černá, nýbrž i hnědá, modrá, zelená nebo rudá, v případě drahých knih se často i zlatilo a využívalo se služeb iluminátorů, barevné bývaly i iniciály každé kapitoly a vůbec ta opravdu drahá kniha stála i po vzhledové stránce za to.

LOV NA VROENGARDU
- V některých částech ostrova platí pro lidi zákaz lovu, byť ne tak přísný jako dřív, kdy byla zvěř Vroengardu určena primárně jako potrava pro draky.
- Své úlovky můžete prodávat do hostince, koželuhům atd...

SNALGLÍ
- Zejména od doby, kdy se během zimy 55. roku objevil na ostrově chov snalglí, byl tehdejší úplný zákaz lovu postupně rušen.
- Snalglí jsou obrovští šneci, kteří se na Vroengardu vyskytovali už v dávných dobách a mezi draky jsou považováni za lahodné jednohubky. Pro lidi mohou být ovšem nebezpeční. Sami nejsou magičtí, ale vůči magii jsou odolní.

"Uprostřed práce, když odpočíval poté, co přenesl obzvláště těžký kus římsy, uslyšel výhružné sssss. Zvedl oči a spatřil snalglí - tentokrát aspoň šest stop vysokého - jak překvapivou rychlostí klouže ze tmy směrem k němu. Zvíře mělo natažený krk, jeho bezertá ústa tvořila temnou prasklinu, rozdělující měkké tělo, a cibulovité oči se upíraly přímo na něj. Ve světle měsíce zářila kůže snalglí jako stříbro, stejně jako stopa slizu, kterou za sebou zanechával."