Dragon Riders: Alagaësia Online

Výběr rasy je jedno z klíčových rozhodnutí. Zatímco drobné změny během hry se připouštějí, změna rasy, jména ani pohlaví možná není, a tak je třeba zvážit, která z hratelných ras ti bude nejvíce vyhovovat.
Náš koncept se liší od pojetí C. Paoliniho, proto následujícím řádkům věnuj pozornost.

Měj také na paměti, že rasa není pouze o vzhledu, ale také o vcítění se do jistého způsobu myšlení. Například elfové si cení života a nikdy by nepozřeli maso, takže je hloupost zakládat si krásnou elfku s ochočeným a osedlaným koněm, když elfové berou zvířata spíše jako rovnocenné partnery. Nám je tudíž logicky nejblíže rasa člověk, kterou doporučujeme všem začínajícím hráčům, kteří si nejsou naprosto jistí, že zvládnou etérického elfa zvládajícího s nadhledem veškerou etiketu i umění vyhýbavosti a kliček ve slovech.

Ve světě Alagaësie najdete i jiné rasy, jako jsou kočkodlaci, draci, Stínové nebo ra'zakové, ale za ty zde nehrajeme.
Nejuniverzálnější a nerozšířenější rasa. V podstatě neexistuje rys, který by ji charakterizoval jako celek. Jsou vysocí i menší, štíhlí i tlustí; barva jejich očí hraje přes odstíny zelené, modré a hnědé, barva vlasů zase od tónů blond, přes různé variace hnědé až k černé jako uhel. Dokonce se najdou někteří ryšaví a pihovatí, nebo tací, jejichž pokožka je snědá až téměř ebenově černá (oblast Surdy nebo pouští).
Hovoří lidským jazykem, jehož dialekt se napříč celým kontinentem může lišit, a jejich život se točí kolem řemeslnictví, zemědělství nebo obchodu. Sídlí poblíž vodních zdrojů, u obchodních stezek či na úrodné půdě, kterou zručně obdělávají. Člověk je bytost ryze společenská, inteligentní (většinou), houževnatá a nepříliš nadaná na magii. Několik talentů by se mezi nimi našlo, ale většinou je to jen nerozvinuté semínko, které se projevuje tak, že je z daného člověka třeba šikovný zahradník nebo nadaný ranhojič.
Většina ostatních ras spatřuje celek lidské společnosti jako bezohledný, sebezničující a rozpínavý, ačkoliv mnohdy dokáží ocenit výjimečné jednotlivce anebo jejich kulturní přínos. Lidská rasa sama pohlíží na ostatní poměrně nedůvěřivě. Některá města mají obchodní styky s trpaslíky.
Lidé jsou jednou z nejrozšířenějších ras na celém kontinentě, proto jsou požadavky na herní kartu oproti ostatním rasám poměrně nízké. Elfové jsou známi jako Půvabný lid, vysocí a krásní, ovšem obecně křehčí postavy než lidé; stavbou těla jsou si tyto rasy poměrně podobné, elfové ale nedisponují takovou fyzickou silou, zato jsou ovšem pružnější a atletičtější (neplatí u nás tedy Bromovo tvrzení, že i nejslabší elf by snadno přemohl člověka). Při orientaci v přírodě také oplývají ostřejšími smysly. Uši mají oproti lidem zašpičatělé a tvarem podobné listu; oči mají obvykle mandlový tvar a jejich paleta je rozmanitá. Jejich vlasy mohou být stříbrné či černé, ovšem jsou známy případy, kdy si elfové kouzly pozměnili podobu, takže měli kupříkladu drápy nebo ocásky. Elfům také nerostou vousy, což je také odlišuje vedle výjimečné krásy od ostatních ras.
Elfové se dožívají i tisíciletí. Do přibližně 25 let jsou mezi svými považováni za děti. Je to doba, kdy oplývají mystickou krásou a víří v nich magie. Teprve až od sta let je společnost považuje za dospělé a nejdříve v 800 letech by se jim mohly začít objevovat první vrásky – pokud je nechají.
Jak už bylo zmíněno, elfové jsou od přírody magicky velice nadaní, čemuž jistě napomáhá fakt, že samotný jejich jazyk (starověký, nebo elfský) je ke kouzlení potřebný.
Neuznávají žádné bohy, ale věří, že příroda kolem nich je posvátná. Božstvo, pokud nějaké existuje, je všude kolem nich.
Elfové jsou vůči jiným rasám nejčastěji nedůvěřiví a opatrní; často je považují za „barbarské“ a odsuzují jejich chování k přírodě. Díky tomu je ostatní rasy považují za arogantní, ačkoliv pravdou je, že elfům jsou víceméně lhostejní; někdy se až může zdát, že je považují za „nižší druh“ než jsou oni sami. Lidé k nim většinu času chovají respekt a udržují si nedůvěřivý odstup; oproti tomu trpaslíci jimi spíše pohrdají a vysmívají se jim.
Nároky na přijetí herní karty elfa jsou poměrně vysoké – ačkoliv se to nezdá, hrát za elfský charakter je poměrně náročné, a proto je od jejich hráčů vyžadována kvalitní herní karta. Požadavky jsou vyšší, než na postavu člověka, ale také nižší než na postavu půlelfa. Nejčastěji (což znamená velmi vzácně) se půlelfové rodí ze svazků mezi člověkem a elfem, který ovšem málokdy mívá dlouhého trvání. Půlelfové obvykle zdědí něco z obou ras. Obvykle nedosahují úplných kvalit ani jedné z nich: nejsou tak pružní jako elfové, ačkoliv jsou mnohem ohebnější a rychlejší než lidé; na stranu druhou ale nedisponují lidskou fyzickou silou. Většinou nedědí ani elfské ostré smysly, pouze mírně zašpičatělé uši a snad i pronikavější pohled.
Vzhledově jsou půlelfové jednoznačně nejrozmanitější rasou – po lidských předcích mohou mít obvyklé barvy očí i vlasů, po elfech zase pro lidi neobvyklé rysy. Stříbrné, bílé vlasy, fialkové světlé oči, a tak dále.
Půlelfové jsou většinou povahově podobní spíše lidem než elfům. Téměř vždy z nich vyrůstají buďto velmi silné, nebo naopak mírně narušené osobnosti; často propadají pocitům, že nikam nepatří, v čemž je společnost pouze utvrzuje. Jen málokdy vyrůstají v kompletní rodině – elfové si téměř nikdy nevybírají trvalé partnery mezi lidmi, navíc jim jejich vztah k dětem nedovoluje dobrovolně se rozhodnout přežít své děti, proto je většina půlelfů spíš výsledkem jedné vášnivé noci než plánovaným potomkem.
Magické nadání většinou půlelfové po elfím rodiči dědí; nedědí už ale jejich znalost přírodní magie, tudíž neovládají elfí zpěv a ani nedokáží od narození komunikovat s přírodou. Magický talent v nich musí vždy teprve někdo rozvinout.
Většinu svého života tráví půlelfové tím, že se snaží zapadnout do společnosti, která je odmítá; pro lidi jsou půlelfové „příliš elfí“, pro elfy zase „příliš lidští“ (ač si elfové svých dětí velice cení). Mnoho z nich tak končí jako samotáři na okraji společnosti; pokud se nerozhodnou svůj původ raději skrývat a vydávat se za obyčejné lidi, nebo pokud nemají podporu své rodiny.
Nároky na herní kartu půlelfů jsou ze všech ras nejvyšší; půlelfové jsou v našem světě velice vzácní a vyskytují se opravdu zřídkakdy. Trpaslíci se dají nejlépe popsat jako „asymetričtí“ – asi metr širocí, asi metr vysocí a těžcí jako pořádný kámen. Každý trpaslík má bohaté vlasy i vousy, nejčastěji tmavých barev – hnědé, černé a tmavě ryšavé; světlovlasý/vousý trpaslík je vzácností. Na své vousy si trpaslíci velmi potrpí a často si je zdobí zaplétáním do copů či vplétáním kovových ozdob. Trpaslice jsou přesnými kopiemi trpaslíků, takže se celkem často stává, že okolí zjistí pohlaví trpaslíka teprve ve chvíli, kdy se mu narodí trpaslíče. Jak dochází ke vzniku dotyčného trpaslíčete je pro mnohé obestřeno mlhou tajemství.
Trpaslíci jsou neobyčejně houževnatý národ válečníků a vynálezců. Mají výborné znalosti metalurgie, astronomie, astrologie, matematiky, botaniky i chemie, bývají skvělými staviteli i tuneláři. Mnoho trpaslíků je taky obchodníky. Většina trpaslíků si potrpí na alkohol.
Žijí nejčastěji v Beorských horách, kde se trpaslíci sdružují do klanů; klanů je třináct, z toho jeden je vždy vládnoucím. Jednotlivé klany se označují termínem „Dûrgrimst“, „dům“. V aktuální době existují klany následující:
Dûrgrimst Ingeitum (kováři); Dûrgrimst Ragni Hefthyn (strážci kolem řeky Âz Ragni); Dûrgrimst Ebardac (výzkumníci); Dûrgrimst Quan (kněží, starají se o zlato); Dûrgrimst Feldûnost (starají se o Feldûnosty, kozám podobná domácí zvířata); Dûrgrimst Nagra (klan zasvěcený nagrům, tvorům podobným divokým prasatům); Dûrgrimst Vrenshrrgn („Váleční vlci“, tj. válečný klan); Dûrgrimst Ledwonnû, (šperkaři); Dûrgrimst Gedthrall a Dûrgrimst Knurlcarathn (kameníci); Dûrgrimst Fanghur (klan zasvěcený Fanghurům, tvorům podobným velkým hadům s netopýřími křídly); Dûrgrimst Urzhad(klan zasvěcený Urzhadům, obřím horským medvědům); Dûrgrimst Az Sweldn rak Anhûin (název znamená „Slzy Anhuin“, jejich bývalé vůdkyně zavražděné Dračími jezdci – jeho členové se zapřísáhli pomstít ji vyvražděním všech Dračích jezdců).
Termín „vargrimst“ označuje trpaslíka, který byl pro své chování vyloučen ze svého klanu; takový trpaslík je pak pro většinu společnosti vyvrhelem.
Vztah trpaslíků k magii je nedůvěřivý a odmítavý. Trpaslící většinou oplývají minimálním talentem pro magii, zato je mezi nimi častý post kněze.
Trpaslíci mají vlastní propracovaný panteon božstev a jsou poměrně otevřenou rasou. Mají bohaté obchodní styky s lidmi i urgaly, ačkoliv vůči elfům se často chovají pohrdlivě až posměšně.
Náročnost přijetí trpasličí karty je o něco větší než v případě člověka. Urgalové (také „berani“) se svým vzhledem na první pohled odlišují od všech ostatních ras v Alagaësii. Výškou převyšují většinu lidí, chodí jen spoře odění, vystavují světu svá mohutné svalnatá těla. Urgalské ženy jsou o něco subtilnější a jejich děti v nízkém věku vypadají až na barvu téměř stejně jako děti lidské. Kůže urgalů je šedivá, dlouhým pobytem na slunci může nabývat až bronzového nádechu. A hlavně jejich hlavám dominují zakroucené, jakoby beraní rohy. Husté vlasy, pevné a nezkrotné, si často splétají do copů. Mezi urgaly neuvidíte blonďáka ani zrzka. Jejich oči jsou zbarveny od běžných odstínů hnědé až po zneklidňující žlutou.
Jakožto člen válečnického národa se téměř každý urgal pyšní mnoha jizvami; aby je zvýraznili, nosí urgalští muži pouze bederní roušky, kožené suknice či kalhoty a odhalený hrudník i končetiny. Oděv urgalských žen je podobně minimalistický.
Urgalové žijí v kmenech. Dříve spolu běžně vedli války, dnes se spokojují s řevnivostí. V čele kmene stojí válečník s titulem Nar, všechny urgaly zastupuje Herndall, rada matek.
Kultura beranů byla vždy založena na boji. Urgal, který neporazil dostatek nepřátel, neměl šanci najít si družku. I to je důvod, proč mají urgalové pověst krvežíznivých bestií a proč žádný jejich mír dlouho nevydržel. Když Eragon přibral berany do smlouvy s draky, a navrhl turnaje, kde se mohou mladíci ukázat své schopnosti a získat si prestiž, umožnil jim konečně žít v míru.
Většina kmenů se zdržuje v horách a jejich okolí, v dobře ukrytých vesnicích. Obdělávají pole, ale hlavním zdrojem jejich obživy je lov a sběr lesních plodů. Ale je i několik kmenů, které opustily útočiště skalních štítů a nově se usídlili v poušti jako nomádi. Chovají kozorožce tak velké, že je (kromě Kullů) mohou i sedlat.
Většina urgalů neumí (nepotřebuje) číst ani psát. Od mala jsou vedeni k boji – jako zkoušku dospělosti musí holýma rukama ulovit divoké zvíře. Čím nebezpečnější, tím lepší. Urgalky jsou stejně dobrými bojovnicemi jako muži, ale obvykle se přímo neúčastní bojů.
Každý klan doprovází také několik jedinců, kteří ovládají lidský jazyk. Mezi urgaly se stejně jako u jiných ras objevují jedinci s nadáním pro magii. Jejich kouzla jsou založena na rituálech, kouzelníci vystupují jako šamani a léčitelé. Stojí mimo hierarchii kmene, ostatní k nim cítí úctu, ale zároveň z nich mají strach. Mezi urgaly je velice silná víra duchy přírody a v zemřelé předky. Každá rodina opatruje svoji thulqna, látku s pečlivě vyšitou rodinnou historií, obvykle zavěšovanou nad vstup do domu. Některé klany přebírají i lidské náboženství, ale slučují ho se svým vlastním.
Urgalové jsou rasou poměrně uzavřenou, ačkoliv udržují obchodní styky s lidmi i trpaslíky. S elfy nepřichází téměř vůbec do styku.
Náročnost na přijetí herní karty je srovnatelná s kartou postavy elfa, tzn. mírně vyšší.